PSYCHOLOŽKA PRAHA

NABÍZÍM

KDO JSEM

CENÍK

Co je to rogersovská psychoterapie (PCA terapie)?

Rogersovská psychoterapie se řadí do proudu humanistické psychoterapie a je známa původně jako nedirektivní terapie. Autor Carl R. Rogers, který publikoval svou teorii psychoterapie v roce 1959, pak přejmenoval svou metodu „na klienta orientovaný přístup“. Později si uvědomil, že filozofie jeho přístupu lze aplikovat také na ostatní oblasti lidských vztahů a v této souvislosti přišel s názvem „na člověka orientovaný přístup“ (z anglického "Person Centered Approach", tedy PCA).

Výchozí myšlenkou rogersovské vývojové psychologie je předpoklad, že člověku je vrozená tzv. aktualizační tendence, tedy tendence k sebeuskutečňování a k vlastnímu rozvoji pozitivním směrem. Rogers věřil v jedince samotného, měl pozitivní pohled na člověka, čímž se výrazně odlišoval od ostatních psychologů.

Základní hypotéza Rogersova přístupu předpokládá, že jedinec je vnitřně schopen porozumět sám sobě a je také schopen měnit vlastní sebepojetí a postoje. Aby se tyto jedincovy schopnosti mohly uplatnit, potřebují specifické podmínky a atmosféru tzv. podporujících psychologických vztahů. Vytvořit takovou atmosféru je v kompetenci terapeuta, který splňuje základní podmínky terapeutického vztahu. Těmito podmínkami rozumíme kongruenci, bezpodmínečné pozitivní přijetí a empatické porozumění.

Kongruence či opravdovost terapeuta se projevuje v terapeutickém vztahu ke klientovi tím, že je terapeut sám sebou, tedy autentickým, ale také vnímavým a otevřeným k sobě a konstruktivně také k druhému. Terapeut se neskrývá za maskou „experta“, nerozhoduje o obsahu terapie - toto určuje klient sám. Terapeut podporuje klienta k větší spontánnosti, k lepšímu kontaktu se svými pocity a k vytvoření bližších vztahů k lidem. Podporuje také vzájemný kooperující proces.

Bezpodmínečné pozitivní přijetí (akceptace) umožňuje terapeutovi brát klienta takového, jaký je, s jeho aktuálními pocity a bez potřeby měnit tohoto člověka v souladu s terapeutovými potřebami. Terapeut tím klientovi vyjadřuje úctu a podporuje jeho individualitu.

Terapeut klientovi citlivě a aktivně naslouchá, orientuje se v jeho emocích a vzdává se vlastního hodnocení - neposuzuje klienta (nepracuje s klientem tzv. jako s diagnózou, ale jako s člověkem). Empatické porozumění znamená, že si terapeut uvědomuje právě ty pocity, které klient prožívá a toto své porozumění mu sděluje s postupnou snahou dostat se pod povrch problému.

Základní vztahová nabídka (tzn. autenticita, akceptace, empatie) vede ke změnám v osobnosti klienta a v jeho chování a k ústupu zdravotních obtíží.

Předpokladem účinné psychoterapeutické léčby je schopnost a ochota klienta aktivně spolupracovat a komunikovat. Co se týká jeho poruchy zdraví, měla by být alespoň částečně psychosociální povahy. Přístup je účinný zvlášť u klientů s nevyrovnaným či nízkým sebevědomím, se zkresleným vnímáním sebe a sebepojetím. Účinnost léčby zvyšuje klientova snaha po vyšší autonomii a sebeurčení.

Použitá literatura:
Rogers, Carl R. (1998): Způsob bytí. Portál, s.r.o., Praha
Vymětal, J. (1996): Rogersovská psychoterapie. Český spisovatel, a. s., Praha
Vymětal, J. (2007): Speciální psychoterapie, Grada, Praha